Misionářem v Novém světě

Když někdo slyší o misiích, představí si obvykle práci misionářů v Africe mezi černoušky nebo někde v Jižní Americe mezi indiány, případně práci malých sester Matky Terezy v Indii. Mě také poslal otec biskup před čtyřmi lety do misií, ovšem do misií trochu jiných, do misií v „Novém světě.“ Tak jsem se najednou ocitl v Chicagu ve Spojených státech amerických, abych zde ve službě našim krajanům vystřídal benediktína P. Vojtěcha Víta, který byl misionářem skutečným, neboť opravdu nejprve asi deset let působil mezi domorodci v Africe v Belgickém Kongu a potom skoro 40 let mezi Čechy v Chicagu.

To, co se kdysi říkalo, že Chicago je po Praze druhé největší české město, dnes už neplatí. Zatímco v období mezi dvěma světovými válkami zde žilo na 300 tisíc Čechů a Slováků a Češi zde měli dvanáct svých osad (tak se zde totiž říká farnostem) a Slováci jedenáct s vlastními kostely a farními školami, dnes již vše patří minulosti. Krásné kostely zasvěcené často našim národním světcům již buď vůbec nestojí, jako kostel sv. Václava, nebo jsou uprostřed černošských čtvrtí opuštěné, jako kostel sv. Ludmily, nebo už v těchto farnostech Češi a Slováci nežijí a do našich kostelů chodí Američané nebo Mexičané, jak je tomu například u sv.Prokopa nebo u sv. Anežky České. Jen mimochodem, tato naše novodobá světice měla v Chicagu kostel již dávno před svou kanonizací. Se zvláštním papežským svolením jí zde byl postaven kostel ještě jako blahoslavené Anežce.

Ale vraťme se k realitě. Svou službu v Chicagu jsem nastoupil u kostela Panny Marie Svatohorské. Původně to byl též český kostel. Patronkou je Panna Maria ze Svaté Hory u Příbrami, našeho nejznámějšího poutního místa v Čechách. Však také město Cicero, kde se kostel nachází, i sousední Berwyn byly kdysi ryze české osady. Dnes už jsou však naši lidé odstěhováni pryč. Zbylo pár jednotlivců a též americké obyvatelstvo bylo v poslední době vystřídáno mexickým, takže kolem nás zní dnes většinou španělština. Poslední co Čechům v této farnosti zbylo je misijní dům „Velehrad“, který patří do řady jiných „Velehradů“ – poutnických nebo misijních domů, které známe například z Říma či z Londýna. V našem Velehradě je centrum misijního dění. V domácí kapli máme v týdnu české bohoslužby, je zde redakce i tiskárna našich českých katolických novin „Hlasy národa,“ které vydáváme pro krajany v USA i Kanadě, bývá zde v sobotu česká škola pro děti, kde učíme náboženství a český jazyk, konají se zde katecheze dospělých, různé schůze, zkoušky scholy zpěváků, máme velkou knihovnu s několika tisíci českých knih a nově též půjčovnu videokazet s českými filmy. Samozřejmě „Velehrad“ slouží jako příbytek pro českého misionáře a jeho spolupracovníky i pro příležitostné hosty. Místa je na všechno dost, budova je velká, kdysi sloužila jako klášter pro sestry benediktínky, které učily ve zdejší farní škole, asi před 15 lety ji Češi koupili pro misijní účely.

Má práce misionáře v Novém světě se do jisté míry podobá práci kněží v normálních farnostech. Mše svaté, zpovídání, škola, katecheze, návštěvy nemocných atd. Na českou nedělní mši svatou, kterou míváme ve velkém kostele Panny Marie Svatohorské v sobotu večer ( v neděli jsou totiž mše anglické a španělské, kdy kostel „praská ve švech“ a na nás by došla řada až ve 2 hodiny odpoledne, což je doba velmi nevýhodná) chodívá v průměru 100 – 120 lidí. Do roka zde míváme asi 10 svateb, 10 pohřbů a kolem 20 křtů dětí. Pro zájemce je česká mše svatá i v neděli v 10 hodin dopoledne, ale pouze v kapli na Velehradě, která má ovšem kapacitu jen 25 lidí. Snad se nám podaří kapli při plánované opravě domu rozšířit. Tím vším se tedy má služba podobá normálnímu knězi.

V čem je práce misijní? Především je to okruh lidí, pro které konám službu. Má misie zaujímá oblast tzv. Velkého Chicaga ve státě Illinois a někdy k nám jezdí i lidé ze států sousedních jako je Indiana, Michigan a Wisconsin. Jen samotné Chicago představuje území větší než je polovina Moravy, kde žije asi 6 milionů lidí. Je to 6 okresů, každý má několik desítek měst s mnoha desítkami tisíc obyvatel. V církevním měřítku je to jedna arcidiecéze a dvě diecéze. Někteří krajané k nám jezdí na české mše svaté ze vzdálenosti 50 a dokonce i 70 mil. Dále je má práce misijní v tom, že sloužím lidem několika odlišných skupin. Především to jsou starousedlíci, tedy krajané, kteří v Americe žijí již ve 4. či 5. generaci. Sami se zde narodili, jejich předkové – dědečci, prababičky – sem přišli za prací před 100 i 150 lety. Tito lidé se velmi dobře naučili česky, udržují si naše národní zvyky a na svůj český původ jsou velice hrdí. Druhou skupinou, snad nejpočetnější, jsou tzv. exulanti. To jsou ti, kteří odešli do Ameriky za svobodou po komunistickém převratu v roce 1948 nebo též po okupaci sovětskou armádou v roce 1968. Tito lidé byli většinou nuceni odejít do ciziny pro své náboženské nebo politické přesvědčení, často aby uhájili holé životy. Začínali od nuly a mnozí se vypracovali na vysoká místa. Byli to oni, kdo byli oporou víry a národní obrody a z venku připravovali návrat demokracie do naší vlasti. Tito lidé se v exilu scházeli na české bohoslužby, poutě a duchovní cvičení a jako symbol zde vybudovali sochu Panny Marie v exilu, která dnes stojí na Strahově nad Prahou. Pokračovali zde v činnosti katolického Orla, rozvíjeli práci v mnoha krajanských spolcích a sdruženích, jako byl např. Národní svaz českých katolíků, nebo kulturní organizace, kde se udržoval český jazyk, národní písně, tance, překrásné kroje atd. Dodnes se zde kolem svátku sv.Václava koná tzv. Moravský den, který zahajujeme českou mší svatou s účastí mnoha set věřících, a který pokračuje folklorním programem (ten loňský trval „jen“ tři hodiny a na pódiu se vystřídalo 126 krojovaných účinkujících) a vrcholí taneční zábavou, obvykle s nějakou originální dechovkou pozvanou z Moravy.

A poslední skupinou, pro kterou konám misijní službu, jsou nově příchozí krajané, kteří do Ameriky přicházejí za prací v posledních letech po revoluci. Bohužel, po létech totality je náš národ vesměs bezbožný. Většina lidí mladé generace v životě o Bohu nic neslyšela, nebo mají jen kusé, často negativní informace o temných kapitolách z dějin církve. Mezi těmito lidmi je pole neorané, skutečná misijní práce a evangelizace nového věku. Amerika, kam přišli, je pro ně velkou školou, především školou kázně a tvrdé práce. Dolary zde nepadají z nebe, každý si je musí opravdu zasloužit. Amerika je však často i pro tyto lidi školou víry. Byl by na omylu ten, kdo si myslí, že Amerika je ateistickou zemí. Právě naopak. Řekl bych, že v této zemi se skoro každý člověk hlásí k nějakému náboženství, a nejen to, většina z nich svou víru také praktikuje. Když pomineme velkou skupinu židů, kteří tvoří elitu americké společnosti, a orientální náboženství lidí, kteří přišli z Asie, jako jsou muslimové, buddhisté, hinduisté a jiní, drtivá část Američanů se hlásí ke křesťanství. Jedná se většinou o církve protestantské, jako jsou luteráni, metodisté, baptisté, adventisté atd. Jejich kostely najdeme na každé ulici, na každém rohu. Protože však těchto církví a církviček je několik stovek, žádná nedosahuje tak velkého počtu členů, jako církev katolická, ke které se hlásí asi 80 milionů obyvatel a je skutečně církví nejpočetnější a také s nejvyšším mravním kreditem. Jak jsem ale poznamenal, kdo někam patří, tam také do kostela chodí, a tak bývají kostely všech církví plné. I v televizi běží náboženské programy, často celé kanály jsou této tematice věnované. V pondělí, když lidé přijdou do práce, tak se běžně baví o tom, co kázal jejich farář nebo pastor, a jak třeba zpíval chrámový sbor nebo schola, a musím říci, že naši lidé, kteří do kostela nechodí si potom mezi nimi připadají tak trochu jako „blbečci,“ protože v Americe je normální v Boha věřit a svou víru také žít. Pak se stane, že tato situace někoho osloví – kamarád z práce – Polák, Američan, Mexičan něco o Bohu Čechovi řekne, pozve ho třeba do svého kostela, ale protože tomu tam Čech dobře nerozumí, ocitne se nakonec u nás. Těch mladých Čechů a Moraváků je dnes v Chicagu odhadem na 30 – 50 tisíc. K nám na českou mši svatou jich přijde jen zlomek, ale někteří chodí pravidelně, mnozí další o nás vědí, to dosvědčuje i půlnoční na vánoce, kdy vloni přišlo asi 700 lidí. A z ojedinělého kontaktu může vzniknout další zájem – například lidé žádají o křest dítěte, přitom se zjistí, že rodiče spolu žijí jen tak nadivoko už kolik let a dají si nakonec říci a mají svatbu v kostele a při té příležitosti se připraví na 1.svatou zpověď a 1.svaté přijímání a nebo opráší to, na co už  od svého 1.svatého přijímání ve 2. třídě obecné zapomněli. A srdce misionáře poskočí radostí, když to zase tou svatbou neskončí, a když aspoň občas vidí tu rodinu v našem kostele a děkuje za to Pánu Bohu.

A pak ještě přichází jedna kvalita, a to jsou ti, kteří sami v dospělosti požádají o křest. Jsou to konvertité, kteří k víře došli třeba skrze kamaráda, nebo budoucího manžela, nebo je k tomu dovedla nějaká mimořádná událost v životě apod. Těm se misionář věnuje zvlášť pečlivě a dlouhodobě a Bohu díky, každoročně zde několik takových křtů máme. Mimo to pro ostatní zájemce konáme náboženské besedy, katecheze, modlitební setkání, někteří se vždy připravují na svátost biřmování, kterou jim potom udělí otec biskup Petr Esterka, pověřený péčí o naše krajany žijící v cizině, který k nám pravidelně nejméně jednou za rok jezdí.

Myslím, že jsem se rozepsal víc než bylo zdrávo, ale vězte, že až se budete modlit za misie, že se také modlíte za nás v Americe. My na Vás ve staré vlasti pamatujeme hodně často – při adoraci každý čtvrtek večer, při společném růženci každý pátek. I když nás dělí oceán, buďme si srdcem v Kristu blízko.

 

P. Dušan Hladík, Chicago